„Žít a umřít před zrcadlem”, řekl Baudelaire. Nevěnuje se však dostatečná pozornost onomu „a umřít“.Žít, na to jsou všichni připraveni. Ale stát se pánem své smrti, to není jen tak.
Člověk by měl nesmírnou podnikavost a důvěru ve své síly a svého ducha, kdyby ho smrt nepoučovala, že nestojí mimo hmotu a že jsou věci, jichž překonati nelze nikdy.
Člověk se nají, napije, pak se dívá na televizi, což je možná nebezpečné, vezme si pyžamo, usne a ráno se neprobudí. Deset tisíc bych za takovou smrt dal, a že jsem hodně lakomej!
Duše je nesmrtelná, poněvadž se podobá nesmrtelným bytostem, a to je proto, ježto se věčně pohybuje, neboť všechny božské bytosti se také bez ustání věčně pohybují, měsíc, slunce, hvězdy i celá obloha.
Hanba vlasti je i mojí hanbou, rána vlasti je i mojí ranou, smrt vlasti je i mojí smrtí – ale také její život je i mým životem, také její sláva je i mou slávou.
Kamarád je někdo, komu se můžete svěřit se svými problémy. Přítel je někdo, komu se můžete svěřit se všemi svými problémy. Smrt je něco, co vaše problémy vyřeší.
Kdyby vesmír drtil člověka, ještě by byl člověk vznešenější než to, co jej zabíjí, protože on ví, že umírá, kdežto vesmír o své převaze nad ním neví nic.